Stopařův průvodce po Hlavním nádraží

"Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."

„To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob."

„Ale ty plány byly vyvěšeny..."

„Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."

„Tam je oddělení, kde je vyvěšují."

„S baterkou."

„Asi byl zrovna výpadek proudu."

„A schody zřejmě taky vypadly."

„Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"

„Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!."

(Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii)

Když jsem kdysi četla poprvé "Stopařova průvodce po galaxii", moc se mi líbil, nicméně jsem žila v domnění, že se jedná o vtipnou nadsázku. Jak plynuly roky, praxe mě naučila, že spíše než o nadsázku jde o dosti přesný popis situace, a začala jsem knihu doporučovat jako nezbytného průvodce po úřadech všeho druhu, od těch státních až po akademické. A ručník, samozřejmě, na utírání mrtvolného potu... I když si fantazie zahrávala i s kreativnějšími způsoby využití.

České dráhy se z tohoto pravidla nijak nevymykají. Stačí si přečíst pár nápisů typu "Zrychlujeme dopravu na železnici" nebo "Modernizujeme vlaková nádraží". Ještě že se na konci malým písmem vždy píše nějaká varianta na: Za způsobené potíže se omlouváme. No, aspoň kvůli tomu člověk nemusí na konec vesmíru...

Donedávna jsem si ale přeci jen myslela, že proslavený popis umístění nástěnky místního úřadu byl přeci jen trochu nadsazený.

Myslela jsem si to přesně do okamžiku, kdy mě na renovovaném Hlavním nádraží v Praze zastavila zoufalá osoba (čti: cestující) s dotazem, kde najde pokladny. A já, která dvakrát denně chodím přes halu Hlavního nádraži jsem jí nedokázala odpovědět. Lístek si kupuji jednou za čtvrt roku jinde, ale přeci jen...

A tak jsem se při nejbližší příležitosti vydala pokladny hledat. Bylo to hledání dlouhé a strastiplné, ale nakonec téměř úspěšné. Těměř - dospěla jsem totiž k poznání, že na pražském Hlavním nádraží pokladny vůbec nejsou. Na zrušeném záchodku ani jinde. Ne, ne. České dráhy jsou hrdými provozovateli ČD Centra.

ČD centrum sestává z přepážek základního odbavení, přepážek komplexního odbavení a možná se tu najde i servisní přepážka, kdoví.

Toto záhadné Centrum lze nalézt - nebo přesněji - nelze nalézt, v zadní, snížené části spodní haly za blokem nově otevřených obchodů. Schody, pokud si dobře vzpomínám, tam nejsou, aspoň ne všude (bezbariérová úprava,, že).

Každopádně je třeba jít dolů, úzkým průchodem podle nahoru se šinoucí pojízdné plošiny. Teď, když už víte, co hledat, si možná všimnete velkého anglického (a z druhé strany i českého) billboardu, který ČD Centrum inzeruje.

Sestoupila jsem tedy dolů. Leoparda jsem nepotkala, zřejmě zrovna obcházel na opačné straně, a i světla bylo dost, stejně jako svítících tabulí. Orientačních cedulí visel od stropu celý les. Ne, neptejte se, jako zrušený záchod to nevypadalo, spíše na pobočku České spořitelny, ale vzhledem k tomu, že se toalety na nádraží všude inzerují jako „nové“, kdoví, co tam bylo původně?

Na samém konci svého hledání jsem musela téměř s úlevou konstatovat, že se přeci jen všechno v zemích českých nezměnilo. I na zrušeném záchodku s cedulí "Pozor leopard" byla fronta.

Tento článek je věnovám všem, kteří se mě na „Hlaváku“ na cestu k pokladnám už zeptali, nebo se ještě zeptají.

O televizi

Úvody se, jak známo, nejlépe píší ex post. Takže ho rovnou přeskočím a začnu rovnou úvahou, která mi od včerejška straší v hlavě.

Když jsme před pár lety s přítelem zařizovali byt, nepořídili jsme si televizi.
Ne snad proto, že bychom byli zarytí odpůrci technických vymožeností. To vůbec ne. I pračka a pečící trouba musí mít u nás alespoň displej. Každý z nás ovšem potřeboval svůj pracovní stůl, lampičku, počítač, připojení na internet. K tomu samozřejmě přibyla potřeba místa na CD, knihovna, pohovka...

Pořízení televize jsme si nechávali na později. Přibyly květiny, obrázky, koberce - a najednou jsme zjistili, že televizi není kam dát. A tak ji nemáme. Beztak jsme oba celkem zaměstnaní a času na cokoliv je jako šafránu. Po pravdě, kdyby se nás někdo sem tam nezeptal, jestli už jsme hrdými majiteli televizního přijímače, vůbec bychom si na ni nevzpomněli.

Čas od času se nám ovšem stane, že na návštěvě na tuto magickou skříňku jako na velikou vzácnost narazíme. Barevné obrázky neodvratně přitahují pozornost a střípky příběhů nebo zpráv jen pomalu dohasínají na sítnici oka.

Televize je opravdu magická skříňka. Okno do jiné reality. Čím déle je vzdálena mé běžné denní realitě, tím divnější a cizejší mi připadá - do jisté míry také více fascinující. Tím ovšem nechci říct, že člověku náhle připadá skvělá a žádoucí, je spíše podivnou paralelou, pokřiveným zrcadlem toho, co můžete den po dni pozorovat mezi sebou. Reklamy vám z větší části začnou připadat mimořádně pitomé, protože vám chybí ten správný pohled, ten správný nástroj, kterým ji zařadit do vlastní životní reality.

Denní zprávy zase překvapí svým negativním zaměřením. Dřív byly stejné, o tom nepochybuji, ale zdá se, že už jsem jejich celkovému tónu úplně odvykla. Pravda, musím je své hanbě přiznat, že v 90% případů mi nic neříkají ani jména bulvárních celebrit, která si občas přečtu v titulcích denního tisku, natož jejich vymyšlené i skutečné úpravy.

Možná přicházím o spoustu životně důležitých informací, kdoví? Pokud jsem ale opravdu o něco přišla, nevím o tom, a tak si dál v blažené nevědomosti žiju vlastní život. Vybírám si zprávy, které mi připadají důležité, čtu to, co si sama vyberu a sem tam, když není zbytí, dokonce sedím a přemýšlím. Vznešeně se tomu říká kontemplace, i když lidový výraz je méně lichotivý. Nu což. :-)