O televizi

Úvody se, jak známo, nejlépe píší ex post. Takže ho rovnou přeskočím a začnu rovnou úvahou, která mi od včerejška straší v hlavě.

Když jsme před pár lety s přítelem zařizovali byt, nepořídili jsme si televizi.
Ne snad proto, že bychom byli zarytí odpůrci technických vymožeností. To vůbec ne. I pračka a pečící trouba musí mít u nás alespoň displej. Každý z nás ovšem potřeboval svůj pracovní stůl, lampičku, počítač, připojení na internet. K tomu samozřejmě přibyla potřeba místa na CD, knihovna, pohovka...

Pořízení televize jsme si nechávali na později. Přibyly květiny, obrázky, koberce - a najednou jsme zjistili, že televizi není kam dát. A tak ji nemáme. Beztak jsme oba celkem zaměstnaní a času na cokoliv je jako šafránu. Po pravdě, kdyby se nás někdo sem tam nezeptal, jestli už jsme hrdými majiteli televizního přijímače, vůbec bychom si na ni nevzpomněli.

Čas od času se nám ovšem stane, že na návštěvě na tuto magickou skříňku jako na velikou vzácnost narazíme. Barevné obrázky neodvratně přitahují pozornost a střípky příběhů nebo zpráv jen pomalu dohasínají na sítnici oka.

Televize je opravdu magická skříňka. Okno do jiné reality. Čím déle je vzdálena mé běžné denní realitě, tím divnější a cizejší mi připadá - do jisté míry také více fascinující. Tím ovšem nechci říct, že člověku náhle připadá skvělá a žádoucí, je spíše podivnou paralelou, pokřiveným zrcadlem toho, co můžete den po dni pozorovat mezi sebou. Reklamy vám z větší části začnou připadat mimořádně pitomé, protože vám chybí ten správný pohled, ten správný nástroj, kterým ji zařadit do vlastní životní reality.

Denní zprávy zase překvapí svým negativním zaměřením. Dřív byly stejné, o tom nepochybuji, ale zdá se, že už jsem jejich celkovému tónu úplně odvykla. Pravda, musím je své hanbě přiznat, že v 90% případů mi nic neříkají ani jména bulvárních celebrit, která si občas přečtu v titulcích denního tisku, natož jejich vymyšlené i skutečné úpravy.

Možná přicházím o spoustu životně důležitých informací, kdoví? Pokud jsem ale opravdu o něco přišla, nevím o tom, a tak si dál v blažené nevědomosti žiju vlastní život. Vybírám si zprávy, které mi připadají důležité, čtu to, co si sama vyberu a sem tam, když není zbytí, dokonce sedím a přemýšlím. Vznešeně se tomu říká kontemplace, i když lidový výraz je méně lichotivý. Nu což. :-)